Ryan
AUTOR: Helena Nováková,převzato ze stránky:http://www.strasidelnepribehy.estranky.cz/
Ne, to nemohla být skutečnost…přesvědčovala sama sebe v duchu Laura…když se probudila z toho strašlivého snu, který se jí v noci zdál…
Laura byla tichá a ne příliš výstřední šestnáctiletá dívka , bydlela v Looklandu, malé vesničce, kterou obývalo asi tisíc obyvatel, se svou desetiletou sestrou Sandrou. Rodiče jí zemřeli, když byla malá a na starost ji a její sestru dostala jejich stará babička…Ta, ale před měsícem zemřela a Laura se musela postarat sama o sebe i o svou sestru. Chodila na ne příliš dobrou střední školu, ale spokojit se s tím musela, protože neměla moc peněz a za tuhle školu neplatila skoro nic. Kluci si ji nikdy moc nevšímali a dobrých kamarádek měla míň než prstů na jedné ruce. I když nebyla škaredá ani nekamarádská, jediný její problém byl, že byla příliš stydlivá na to, aby se začlenila do toho „lepšího kolektivu“…Žila si stále tenhle svůj nenápadný život až do té doby, kdy se objevil Ryan.
Ryan byl nový asi osmnáctiletý kluk, který se nedávno přistěhoval do Looklandu. Poprvé si ho všimla v kostele na pohřbu své babičky kde se sešla téměř celá vesnice. Měl na sobě rifle a černou mikinu s nějakým bílým nápisem. Byl velice pěkný, měl tmavě hnědé skoro až černé rozcuchané vlasy a krásné čokoládově hnědé oči. Lauře sice připadalo divné, kde se najednou takový kluk v Looklandu vzal a proč byl sám, bez rodičů, bez sourozenců…Laura, ale nad těmito otázkami přemýšlela pouze malou chvilku, protože Ryan byl tak okouzlující, že na něm Laura mohla oči nechat. Asi za deset minut skončila poslední modlitba v kostele a všichni, kteří se přišli naposled rozloučit s Lauřinou babičkou se přesunuli na hřbitov hned vedle kostela, aby uložili rakev do hrobu…Trvalo asi půl hodiny než byla černá rakev zaházená mokrou hlínou. To už se všichni pomalu začali rozcházet, jen pár lidí přišlo Lauře popřát upřímnou soustrast. „Lauro, už bychom taky měli jít domů.“:ozvala se po chvilce Lauřina sestra Sandra. Ale Laura chtěla alespoň ještě jednou spatřit toho překrásného kluk. Poslala Sandru samotnou domů a ještě půl hodiny hledala v kostele i na kostelním hřbitově toho kluka. „Šak se nemohl jenom tak vypařit..“:uklidňovala samu sebe Laura. Ten chtíč vidět toho kluka ještě jednou byl tak veliký, že kdyby velké kostelní hodiny neodbily půlnoc, nešla by Laura domů. Vzdala to. Celou noc se jí v hlavě míchalo spoustu vzpomínek na včerejší pohřeb babičky, ale přesto se v těchto vzpomínkách pořád vyskytoval i ten záhadný kluk. Nemohla si pomoct, stále na něj musela myslet. Proč? Čím ji tak okouzlil? Vždyť to byl obyčejný kluk, říkala si celý večer Laura, ale sama věděla, že obyčejný kluk to nebyl. Ráno se probudila asi za deset minut osm se strašlivým snem. Zdálo se jí…Sakra, o čem se jí to vlastně zdálo? Laura si nemohla vzpomenout, dokonce už ani nemyslela na toho kluka. „To je jedno, stejně to byl strašný sen, je dobře, že jsem na něj zapomněla, konstatovala v duchu Laura a pomalu se zvedala z postele…Neplánovala se ani podívat na budík kdyby ho náhodou neshodila z nočního stolku a nevšimla si, že ji za pět minut začíná první hodina…“Do háje!!!: zařvala Laura, čímž zbudila i svou sestru. Hodila na sebe, jako každá den, rifle, černé tričko a přes pás si uvázala mikinu s kapucí a utíkala si vyčistit zuby do koupelny. Za pět minut byla hotová i učesaná. Své dlouhé černé vlasy měla svázané gumičkou v culíku a oči měla namalované černou řasenkou a podmalované tlustými černými linky. Hodila batoh propíchaný mnoha sichrhajzkama na jedno rameno a utíkala celou cestu do školy. 8.15 bylo přesně na kostelních hodinách, když okolo nich Laura běžela. Škola byla těsně vedle kostel. Nebyla příliš hezká, pár okeních tabulek bylo rozbitých a omítka byla opadaná. Přesto byla Laura na tuto školu zvyklá a měla ji dokonce i docela ráda. Vyběhla do druhého patra a zastavila se u třídy s číslem 13. Byla to její třída, ve které už od prváku trávila celé dny a snažila se alespoň něco vnímat z každodenních nudných výkladů učitelů. Zaklepala a stiskla kliku, vstoupila a tiše hlesla: „Omlouvám se, byla jsem u lékaře.“ Celá třída se zasmála její chabé výmluvě, všichni totiž věděli, že opět zaspala. Učitelka jen mávla rukou a Laura se usadila do lavice. V duchu si nadávala, proč si hned ráno nevymyslela nějakou lepší výmluvu než zase návštěvu lékaře. Seděla vedle Karin. Karin byla jediná holka ze třídy, která se s Laurou normálně bavila. Poté co si Laura vybalila z batohu knížku dějepisu a roztrhané pouzdro Karin do ní lehce šťouchla loktem. „Co je zas?“, oprskla se na ni Laura. Máš smůlu, že jsi přošvihla dnešní ráno, šeptala tiše Karin. Do Looklandu se přistěhoval nový kluk a bude s námi chodit do třídy, pokračovala dál Karin. Laura ji, ale příliš neposlouchala, snažila se vzpomenout na ten sen co se jí ráno zdál. Karin do ní šťouchla, aby se už konečně probrala. Laura konečně začala vnímat co se kolem ní děje a otočila se za napřáhlou rukou Karin ukazující toho nového kluka. Nevěřícně na něj koukala, když v tom ji najednou někdo položil ruku na rameno. Laura se pomalu otočila zpátky a všimla si, že nad ní stojí profesorka a nevypadá příliš nadšeně. „Málem bych ti zapomněla Lauro představit nového spolužáka, který s námi bude chodit do třídy“, konstatovala tiše profesorka. Jmenuje se Ryan a je mu osmnáct let, více o sobě ti už snad poví on sám…“Crrr.“, zazvonil zvonek v rohu třídy, oznamující konec poslední hodiny. Laura obvykle věci hází do batohu co nejrychleji a nepřehledně, aby byla ze třídy co nejrychleji pryč. Ale dnes se snažila naopak co nejpomaleji. „Pohni!“ :sykla na ni Karin. Ale Laura si chtěla co nejvíce prohlédnout toho kluka. Hned totiž poznala, že to je ten kluk, kterého viděla na pohřbu své babičky. Vypadal tak smutně a zároveň tak mile, že Laura nemohla odolat tomu se na něj znovu a znovu podívat…Ryan si toho všimnul a poté co zmizela ze třídy i nabroušená Karin, přistoupil pomalu k Lauře a podal ji ruku: „Čau, já jsem Ryan.“ Laura ze sebe jen koktavě vydala: „Ahoj, ehm promiň, že jsem se na tebe tak dívala…“ Nemusíš se omlouvat, mě to nevadí…Líbíš se mi, nejsi jako ty ostatní holky, které si na mě celou hodinu ukazují a chichotají se a když se na ně podívám hned uhnou a dělají, že se na mě nikdy nedívaly…Zato, ty ses na mě nepřestala dívat ani když jsem se na tebe koukl já…“No víš, já jsme si vzpomněla, že jsem tě viděla na pohřbu mojí babičky a pak jsme tě vůbec neviděla, no a když ses objevil teď u nás ve třídě, tak mě to trošku zaskočilo…“:snažila se z toho trapasu Laura vykroutit. „No, víš, já už asi budu muset jít, ale zítra se určitě uvidíme a mohli bychom se po škole někam jít projít“:řekl Ryan, nechtěl se totiž už dál bavit o tom co se stalo v hodině dějepisu. „Tak fajn, čau!“:nadšeně odpověděla Laura a vyběhla ze třídy takovou rychlostí, že jí ani Ryan nestihl odpovědět.
Laura byla Ryanem a jeho nabídkou tak okouzlena, že si ani nevšimla toho jak si ji divně prohlížel. Jakmile doběhla domů, zavolala Karin. Za prvé se ji chtěla omluvit za to, že s ní nešla domů, za druhé ji chtěla povykládat co se stalo mezi ní a Ryanem a za třetí potřebovala nutně pomoct vybrat oblečení na zítřejší schůzku s Ryanem. „Crrr, halo taky Karin.“: ozvalo se poté co Laura vytočila číslo ke Karin domů. „Ahoj, tady Laura, nemohla bys prosím tě přijít ke mně domů? Musím ti nutně něco říct a potřebuji pomoct!“: vychrlila ze sebe jakoby jedním dechem Laura. „Jasně, za patnáct minutek sem u tebe!“:odpověděla Karin a položila telefon. Laura byla nadšená, Karin se na ni vůbec nezlobila a ještě k tomu má zítra schůzku s Ryanem. Tento den si jí opravdu vyvedl, konstatovala nadšeně Laura v duchu. Už dlouho se jí takhle nedařilo.
Karin za nedlouho zvonila u dveří kde bydlela Laura se Sandrou. Laura jakmile uslyšela zvonek, vystartovala ke dveřím tak rychle, že povalila i květináč stojící na rohu jejího pokojíku. „Ahoj!“: zdravila Laura nadšeně Karin. Laura hned zatáhla Karin na sedačku do obyváku a pověděla Karin co se stalo, poté, co odešla ze třídy…Karin tomu nemohla ani věřit, ale své kamarádce to přála a byla z toho nadšená stejně jako ona. Věděla totiž, že s Laura chodila jen s pár kluky a že konečně potřebuje ten svůj monotóní život nějak zpestřit. Obě dvě se vrhly k Lauřině skříně a začali hledat to nejlepší oblečení na zítřejší schůzku s Ryanem. Nakonec se usnesli na tom, že bude nejlepší, když se Laura obleče jako normálně. Bylo už dost pozdě, když šla Karin domů, ale obě byly nadšené z úžasného odpoledne, které spolu prožily. Laura si vlezla do sprchy, umyla se nalakovala si nehty na rukách svým oblíbeným černým lakem, rozčesala si vlasy, šla uložit ke spánku Sandru a šla si sama lehnout do svého pokoje. V hlavě se jí přemítaly všechny události dne, který právě prožila, ale v tom najednou se jí vybavil sen, který se jí předešlou noc zdál a ona si ho už ráno nemohla vybavit. „Ryan…ano, v tom snu byl Ryan, ale co tam dělal??“: vybavovala si dále svůj hrůzostrašný sen Laura. „Ne, to snad nemůže být pravda…Ryan v tom snu škrtil mladé dívky…ne, tomu nevěřím…to byl jenom sen!“: uklidňovala se Laura. „Ryan je přece tak hodný, milý a sympatický…Nechápu, jak se mi taková blbost mohla o něm zdát…!“:zkonstatovala nakonec Laura a pak tvrdě usnula.
Další den ráno se Laura probudila v sedm hodin ráno, to bylo poprvé v tomto týdnu co nezaspala. Nemohla se totiž dočkat školy…A to vše jen kvůli Ryanovi. Celé dopoledne se na sebe Laura s Ryanem usmívali. Laura se do Ryana nejspíš zamilovala. Ve tři hodiny odpoledne skončila poslední hodina a Ryan počkal na Lauru, pomohl jí sbalit věci do batohu a oba dva spolu ruku v ruce vyšli ze školy. Venku svítilo slunce a pofukoval příjemný vítr. Laura byla v sedmém nebi…Najednou se Ryan zastavil vzal její ruku do své a řekl: „Lauro, strašně tě miluji a chci s tebou chodit…“ Laura si už ani nemohla víc přát a tak Ryana objala a začala ho líbat…
Další dva týdny byly perfektní. Laura teď měla kluka, začalo se jí dařit i ve škole, dokonce poslední týden nedostala žádnou čtverku a ještě k tomu si s začala rozumět téměř se všema holkama i klukama ve třídě. Vše bylo tak báječné. Každá den chodila po škole s Ryanem na procházky, občas se zastavili i na zmrzlinu nebo zákusek. Večer se chodili procházet s Ryanem do parku a když netrávila odpoledne a večer s ním, bývala s Karin. Dívali se spolu na filmy, chodily spolu nakupovat nebo do kina. Prostě to už lepší být ani nemohlo.
Až jednoho odpoledne, když jim skončila školy Ryan najednou zmizel a Laura ho nemohla najít. Zkoušela mu i volat, ale on telefon nebral. Najednou si uvědomila, že o něm vlastně vůbec nic neví, neví kde bydlí, proč ho nikdy neviděla s rodiči, proč ji nikdy neřekl co dělal předtím než přijel do Looklandu, prostě vůbec ho neznala. Po škole šla sama domů, neustále nad tím musela přemýšlet a slibovala si, že jakmile se s ním zítra uvidí ve škole, tak se ho na všechno zeptá bude trvat na tom aby jí o sobě řekl co nejvíc. Dnešní večer ji připadal strašně nudný. Pojedla společně se sestrou, šla se umýt a potom si šla udělat pár úkolů do matematiky. Sedla si ke stolu a najednou se podívala do kalendáře a zjistila, že dneska je to přesně měsíc co spolu s Ryanem chodí…Najednou jí to začalo být líto, že na ni dneska nepočkal a ani se jí neozval. Najednou k němu necítila pouze tu lásku, ale začala být na něj pořádně naštvaná, ani by jí to tolik nevadilo, že odešel a ani nezavolal, kdyby to tak jen dneska nebyl celý měsíc co jsou spolu…Šla spát, byla unavená a pořádně naštvaná. „Šak já se ho zítra na to ve škole zeptám a budu chtít pořádné vysvětlení“: uklidňovala se Laura.
Ráno opět zaspala. Probudila se a bylo osm hodin. Udělala vše, to co bylo ráno nutné k tomu, aby vypadala trošku jako člověk a loudala se pomalu do školy. Měla mrzutou náladu. A to všechno kvůli Ryanovi. Jakmile došla ke třídě číslo 13, zaklepala a vstoupila dovnitř. „Ááá, Laura opět zaspala, krásné ráno, Lauro, posaď se a vytáhni si laskavě učebnici, jsme na straně 118“: přivítala profesorka Lauru. Hned jak se Laura posadila otočila se na místo, kde obvykle sedívá Ryan. Ale Ryan dnes ve škole nebyl. „Ach jo!“:povzdechla si Laura a místo pročítání textu v učebnici všechno co se stalo včera po škole vyprávěla Karin…
Laura dneska celý den měla zkažený, ani nevěděla vůbec proč, ale byla si jistá, že to je i kvůli Ryanovi. Dneska se cítila celý den unavená a otrávená. Jakmile zazvonilo, křikla na ni Karin: „Promiň, ale já dneska musím domů rychle, přijede babička, tak se uvidíme až zítra…“ Laura jí jen nepřítomně přikývla a loudala se školní chodbou ven před školu. Jakmile otevřela těžké školní vrata, stál před nimi Ryan. Hned ji objal…Najednou se zase cítila o něco líp…“Promiň, že jsem na tebe včera nepočkal a ani ti nezavolal, vím, že jsme spolu už měsíc tak jsem chystal pro tebe překvapení!“:vychrlil Ryan na Lauru. Laura jakoby zbavená smyslů a nepamatujíc na včerejší zlobu na Ryana mu najednou všechno odpustila. Dala mu pusu a chytla ho za ruku: „Mě to nevadí, jsem ráda, že tě zase vidím…!“ Asi po pěti minutách se Laura zastavila, sundala si batoh z ramena a začala v něm horečně něco hledat…“Co hledáš, lásko?“: zeptal se láskyplně Ryan…“Už to mám!“ : vykřikla Laura a z batohu vytáhla malého medvídka s velkým srdíčkem na kterém bylo napsané: „LAURA A RYAN“ a podala ho Ryanovi. „Je nádherný“: řekla Ryan a dal Lauře velkou pusu. „A dneska večer mám pro tebe taky překvapení k našemu výročí, příjdu pro tebe večer v sedm a to překvapení ti pak půjdu ukázat, souhlasíš??“:zeptal se Ryan a sladce se na Lauru usmál. Laura byla zase najednou v sedmém nebi. Na všechno zapomněla, už jí i bylo jedno, kde Ryan bydlí a jakou má rodinu. Byla ním tak okouzlena, že v jeho společnosti na všechno zapomněla a přestala se na něj i zlobit.
Domů přišla asi v šest hodin, upravila se, protože si myslela, že ji Ryan pozve na nějakou večeři nebo tak, ale to ještě netušila co ji ten večer čeká…Zavolala Karin a všechno ji vyprávěla. „Lauro, mě se ale to jeho jednání přestává líbit. Kdo ví, kam tě chce zavést…Lauro neblbni.“:řekla jí svůj názor Karin, Karin se to totiž celé přestávalo líbit. Vůbec nesouhlasila s tím aby Laura šla s Ryanem někam pryč a ještě k tomu tak pozdě večer, ale už s tím nemohla nic udělat, protože uprostřed jejího přemlouvání uslyšela, jak u Laury doma zvoní zvonek u dveří a už si domyslela, že to bude určitě Ryan. Laura se s Karin co nejrychleji rozloučila a položila jí telefon. Utíkala otevřít Ryanovi dveře. „No ne, tobě to dneska tak sluší, Lauro!“ :zalichotil Ryan. Laura se opět v jeho společnosti začala rozplývat. „Tak kdy půjdeme?“ :nahodil Ryan. „Třeba hned, už se nemůžu dočkat…“ :odpověděla natěšená Laura. Ale najednou Ryan vytáhl z kapsy od mikiny černý šátek a začal Lauře zavazovat oči. „K čemu ten šátek?“ :zeptala se trochu vystrašeně Laura. „Přece by to nebylo překvapení, kdyby jsi všechno viděla.“ :odpověděl Ryan a Laura se zase uklidnila. Vyšli ven. Venku už byla docela tma, ale Laura se vůbec nebála, věděla, že s Ryanem je v bezpečí. Myslela si, že půjdou někam na zábavu, kde je hodně hluku, ale oni šli stále po trávě a všude kolem bylo ticho. Ryan občas políbil Lauru na krk aby neměla strach. Laura najednou ucítila chlad, nevěděla kde je, ale věděla, že na tom místě, kde je teď už někdy byla. Znala to tu, ale nemohla si vzpomenout, kde to je. „Kde to jsme?“ :zeptala se Laura Ryana. „Neboj už budeme za chvilinku u toho překvapení…“ Bylo slyšet jak Ryan druhou rukou otvírá nějaké dveře. Ale ty dveře vrzaly, byly to určitě už nějaké staré dveře. Najednou Laura dostala strach…“Ryane, kde to jsme, sundej mi ten šátek já se bojím…!“ :i když se snažila Laura mluvit klidně, bylo poznat jak se jí hlas třepe. „Neboj lásko, už tu budeme!“ :odpověděl Ryan naopak naprosto klidným hlasem. Sundal Lauře černý šátek z očí. Lauře trvalo asi deset vteřin než se rozkoukala. Zjistila, že stojí na hřbitově vedle kostela a před nimi jsou otevřené dveře od márnice. Laura se vyděsila. Dostala strašný strach a litovala toho, že neposlechla Karin a že radši nezůstala doma. Ale teď s tím už nemohla nic udělat. Než byla schopná ze sebe vydat hlásku a zeptat se Ryana co tady dělají, začal jí za zadu Ryan škrtit tím černým šátkem co měla předtím uvázaný na očích…Najednou si vzpomněla na ten sen, ve kterém Ryan škrtil ty dívky…Ano už si vzpomíná, jednou z dívek, které Ryan v tom snu škrtil byla i ona…Chtěl křičet, ale moc dlouho to nevydržela, křičela jen slabě, že ji snad nemohl ani nikdo slyšet a pak….pak když už ji docházel dech a nemohla skoro už ani dýchat stihla se akorát Ryana zeptat: „Ryane PROČ, PROČ??!!“……
Probudila se v bílém pokoji, vedle ní byl jakýsi přístroj, který pořád pípal a běžely na něm jakési zelené čáry. Laura se probudila. Byla v nemocnici. Slyšela jak si doktoři říkají: „Ta holka měla štěstí, kdyby ji neslyšela ta paní z kostela, asi by už teď tady nebyla…
Laura si najednou všechno začal vybavovat. Měla na Ryana takový vztek, měla si toho všimnout už na začátku, že je divný, ale byla zaslepená láskou…Pořád nad tím musela přemýšlet…Náhle se otevřely ty bílé dveře naproti její postele a vstoupil jakýsi pán. Měl na sobě bílou košili a bílé kalhoty. Byl to doktor. „Tak co, jak ti je, Lauro??“:zeptal se jí vlídným hlasem a dokonce se na ni i usmál. „Jo jde to.“ :odpověděla Laura. „A myslíš si, že bys unesla, kdybychom ti teď sem poslali návštěvu? Ale jestli nechceš a jsi unavená tak řekni a já je pošlu domů ať příjdou třeba zítra!“ :zeptal se opět doktor tím milým hlasem. „Ne to je dobrý, pošlete je za mnou.“ :Laura sice nevěděla kdo přišel, ale nechtěla být sama, chtěla si s někým povídat…Najednou do pokoje vstoupila Karin. Laura byla štěstím bez sebe, že ji vidí. „No vidíš, říkala jsem ti ať s ním nikam nechodíš, neodpustila bych si to, kdyby to dopadlo jinak než takto, co kdyby tě našli mrtvou?“ :hlesla vystrašeně Karin. „Už je to v pohodě, mám tě moc ráda a jsem šťastná, že jsi za mnou přišla!!!“ :odpověděla šťastně Laura a Karin objala kolem ramen. Najednou se ale ve dveřích pokoje objevil kluk, Laura se strašně vyděsila, vypadal téměř jako Ryan. „Karin, kdo to je??“:zeptala se vystrašeně Laura. „No víš, to je Bryan, je nový v Looklandu a chodí k nám do třídy místo Ryana. No a my jsme spolu začali chodit, je úplně úžasný, Lauro!“ :rozplývala se nad svým novým objevem Karin. „Karin nech ho být, je úplně stejný jako Ryan, copak to nevidíš?“ :zděšeně sykla Laura po Karin. Ale Karin jakoby byla úplně v tranzu. Copak si Karin nevšimla, že vypadá úplně stejně jako Ryan a že má podobné jméno? „Ach ne! Copak se to samé musí stát i Karin? A třeba to dopadne ještě mnohem hůř než to dopadlo se mnou!“ :vykřikla Laura. To Snad Nemůže Být PRAVDA!!!