Otec přišel zezáhrobí
13. 7. 2007
Převzato ze stránky:http://tajemno.com/
Když paní Janě zemřel tatínek, ještě jí nebyly dva roky. Svého otce znala jen z fotografie. O maminku přišla v sedmi letech a o babičku, když jí bylo deset. Příběh, který se odehrál před několika lety, zastihl paní Janu jako maminku tří dětí.
"Otec za mnou přišel v noci," začíná své vyprávění Jana. "Sedl si na moji postel a cosi povídal. Nerozuměla jsem mu. Mluvil zpovzdálí. Cítila jsem jeho ruku a chlad. Potom jsme šli do starého domku, kde jsem prožila dětství, procházeli místnosti a zahradu. Po procházce mě odvedl zpět k lůžku. Lehla jsem si a otec u mě ještě chvilku seděl. Chlad začínal postupně mizet a spolu s ním i dotek jeho ruky. Měla jsem ztuhlé nohy a dlouho jsem procitávala. Cítila jsem zmatek."
Paní Janě se o otci zdálo často. Zdálo se jí, že navštívil její dceru Ivu, když se narodila, a ptal se, jak se učí její sestra Alenka. Další návštěva zemřelého se konala až po delší době. Otec si opět sedl na postel, opět se ochladilo. Paní Jana si všimla prohnutí postele. Její předchozí pocity se ale neopakovaly. Tělo neztuhlo a tentokrát ani nikam nešli. Noční host nemluvil a sám odešel. Příběh vypadá na první pohled trochu strašidelně. Ale zkusme ho vnímat jinak. Prý se blíží doba, kdy nebudou překážky v komunikaci i s těmi bytostmi, které již fyzicky nejsou mezi námi. Procházíme vývojem, který se nedá omezovat. Učíme se ze zkušeností a měníme své chování. Za nějaký čas budeme chápat i to, co nám dnes připadá nemožné. A co do té doby? To prozrazuje jedno automatické písmo: Bavme se se zemřelými, jako kdyby žili, a mějme úctu k živým, jakoby právě zemřeli. Vždyť to není navždy.
Když paní Janě zemřel tatínek, ještě jí nebyly dva roky. Svého otce znala jen z fotografie. O maminku přišla v sedmi letech a o babičku, když jí bylo deset. Příběh, který se odehrál před několika lety, zastihl paní Janu jako maminku tří dětí.
"Otec za mnou přišel v noci," začíná své vyprávění Jana. "Sedl si na moji postel a cosi povídal. Nerozuměla jsem mu. Mluvil zpovzdálí. Cítila jsem jeho ruku a chlad. Potom jsme šli do starého domku, kde jsem prožila dětství, procházeli místnosti a zahradu. Po procházce mě odvedl zpět k lůžku. Lehla jsem si a otec u mě ještě chvilku seděl. Chlad začínal postupně mizet a spolu s ním i dotek jeho ruky. Měla jsem ztuhlé nohy a dlouho jsem procitávala. Cítila jsem zmatek."
Paní Janě se o otci zdálo často. Zdálo se jí, že navštívil její dceru Ivu, když se narodila, a ptal se, jak se učí její sestra Alenka. Další návštěva zemřelého se konala až po delší době. Otec si opět sedl na postel, opět se ochladilo. Paní Jana si všimla prohnutí postele. Její předchozí pocity se ale neopakovaly. Tělo neztuhlo a tentokrát ani nikam nešli. Noční host nemluvil a sám odešel. Příběh vypadá na první pohled trochu strašidelně. Ale zkusme ho vnímat jinak. Prý se blíží doba, kdy nebudou překážky v komunikaci i s těmi bytostmi, které již fyzicky nejsou mezi námi. Procházíme vývojem, který se nedá omezovat. Učíme se ze zkušeností a měníme své chování. Za nějaký čas budeme chápat i to, co nám dnes připadá nemožné. A co do té doby? To prozrazuje jedno automatické písmo: Bavme se se zemřelými, jako kdyby žili, a mějme úctu k živým, jakoby právě zemřeli. Vždyť to není navždy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář